Smysl života aneb ohlédnutí do minulosti

Začala jsem přemýšlet o životě. Co je vlastně můj smysl života? Čím je tak výjimečný? Za co stojí žít? Pokusím se ho shrnout v jediném článku? Jistě že ne, je to nemožné, ale chci se zamyslet nad drobnostmi, které mi připadaly tak všední, až jsou pro mě jedinečné..

Pamatujete si na dětství, když jste byly ještě malé kuličky? Já to vnímám tak, jako kdyby to bylo právě včera. Pamatuju si na můj první den ve školce. Ano, brečela jsem, když mě máma nechala na pospas světu a lidem o kterých jsem nevěděla vůbec nic. Byla jsem tak nervózní.. Když jsme se měli navzájem poznávat a představovat, tak jsem dokonce zapomněla, jak se doopravdy jmenuji. Jedna holka to naštěstí věděla i za mě. V tu dobu jsem si začala uvědomovat sama sebe. Všechno mi teď přišlo zvláštní.

Nechápala jsem, jak je možné, že vidím jednoduše to, co vidím. Jak to, že když chci, můžu pohnout rukou nebo nohou. Přišlo mi velice podivné, že automaticky mrkám, dýchám. Připadalo mi tak zvláštní mluvit a přitom vědět, co tím druhý člověk myslel. Jako malá jsem se ptávala mámy: „Mami? Proč se máma řekne máma?“ Ona jen kroutila hlavou a pak odpověděla: „Prostě je to tak.“


Ty drobnosti, které mě v dětství obklopovaly, byly úžasné. Je asi nepopsatelné, jak moc jsem byla šťastná. Táta nám dělal koníčka a letadýlko a my (myslím i mojí sestru) létaly po obýváku jako ptáci. Pak se pustily bedýnky a začalo se tančit. Většinou to byl rock. Se sestrou jsme si udělaly svůj vlastní taneček a vždy, když jela ta správná písnička, jsme ji tančily. Ještě teď si ho pamatuju.

Jízda autem byla pro mě tak úžasná, jako kdybych se přemístila na druhý konec světa. Na okně jsem si našla skvrnu a s tou jsem pak „přeskakovala“ keře, stromy, budovy, .. Jindy jsem se dívala na bílé pruhy na silnici nebo jsem zaostřovala na křoviny a poté „nezaostřovala“ a nechala proudit kolem mě pouze zelené čáry. Popravdě, dělám to do teď. :D

Na základce jsem se hodně změnila. První dvě třídy jsem neskutečně žárlila úplně na všechny. Dělala jsem jim naschvály, ale tak aby nikdo nepoznal, že jsem to byla já. Třeba když mě někdo naštval, schovala jsem mu učebnici, klíče nebo kartičku na obědy. Jo, byla jsem potvora, ale pak mě to dost ničilo. Chtěla jsem být zase tou nevinnou, hodnou holkou. Od třetí do čtvrté jsem byla asi nejvíc optimistický člověk, který na planetě existoval. Všichni mě měli rádi (a měla jsem i hodně nápadníků). :D 

Jenže osud nechtěl, abych byla tak šťastná. Začala jsem mít problémy, když jsme jako třída chodívali do plavání. Dělal se mi ekzém a to jak na rukách, tak i na nohách. Bylo to hrozné. Nic mi nepomáhalo a teplo s chlorem to ještě víc zhoršovalo. Přestala jsem být tak optimistická a uzavřela jsem se do sebe. Postupem času ekzém přešel do alergie. Takže je pro mě léto jedno velké utrpení – jsem alergická na slunce..  

Vedu takovou válku mezi tělem a duší. Na vodáku jsme chytily taková horka (i 40°C), že jsem se celá osypala. Každá noc strávená ve stanu byla pro mě šílené utrpení. Moje kůže byla teplejší než radiátor. Holky byly tak zmrzlé, že jsme si udělaly takovou výměnu. Já je ohřívala, a oni mě ochlazovaly - ani toto mi nezabránilo v tom, abych si to užila, jak jen to šlo. 

Teď jsem ve třeťáku a řekla bych, že to mám v hlavě docela v pořádku. Teda aspoň tak to cítím já, papíry říkají, že jsem dyslektik..

Myslím si - za všechno může osud, karma. Byla jsem snad zlý člověk, že tak trpím? Byla jsem v minulém životě tak hnusná? Kolik lidí na tomhle světě má sakra takovou alergii na slunce? – nikdo mi neodpoví a po nikom to taky nechci..

Beru to z jiné strany - pořád jsou na světě lidé, kteří trpí daleko víc než já. Takže si říkám, mám vše, po čem toužím? Když zdraví pokulhává, mám přeci ještě rodinu, kamarády. Snažím se rozvíjet, učit se novým věcem a dokázat, že na takové smůle vůbec nezáleží. Chci se zdokonalovat a předvést, co ve mně je. (Ano, před tím musím dát maturitu. :D)

Hodlám se hlásit na uměleckou nebo na takovou medicínu, zubaře, farmaceutiku?! Popravdě nevím, kam mě ty mé ploché nohy donesou. Kterým směrem se vydám do budoucnosti. Snad jen doufám, že budu šťastná..

Misella