30. 3. 2014

Zatracení.02 - Peníze na ruku

2. Kapitola 


Když konečně zvonilo na přestávku a třídní vyšla ze třídy, Ashley se zvedl a zamířil naším směrem. „Čau holky“ vyhrkl ze sebe dřív, než k nám stačil dojít. „Ahoj“ odpověděla Abi. Jakmile ho spatřila, rozzářila se jako slunce. Já jen přikývla, neměla jsem chuť znovu otvírat pusu. Ashley došel k ní, rukou jí sklouzl po krku a začal ji líbat. Poté se Abigail zvedla, aby si na Ashe mohla sednout. Těchto hrdliček jsem už měla plné zuby.



„Holky tak jak? Máte pro mě ty peníze?“ začal Ashley. „Zatím ne“ řekla jsem „ Včera se nám je nepovedlo splašit.“ Věděla jsem přesně, proč se ptá, potřebuje peníze, aby mohl zatáhnout u překupníka ty drogy. „Ale já už je vážně potřebuji, když to zítra nezaplatím, prodá to někomu jinému.“ řekl rozrušeně. „A co máme jako dělat? Včera, když jsme chtěly ukradnout prachy z benzínky, jsme dostaly palicí po zádech a mě naložili i monokla.“ křičela jsem rozčíleně. Abi jenom smutně pohlédla na zem, jako by radši pozorovala své boty. „A co s tím hodláte dělat?“ dožadoval se Ashley své odpovědi. „Nic. Zkusíme je sehnat někde jinde.“ řekla potichu Abi.

Abi to hodně trápilo. Tak moc, že by byla schopná prodat i vlastní ledvinu, jen aby měla na další drogu. Měla kruhy pod očima a její hnědé oči se podlily slzy. Za okamžik se je snažila rozmrkat, aby to na ní nikdo nepoznal. Ash si toho sice nevšiml, ale já ano. Rozuměla jsem jí, protože jsem se cítila úplně stejně. Nemohla jsem dál přihlížet na to, jak se trápí. Jak trpí a potřebuje další dávku. Věděla jsem, že ty peníze neseženeme další krádeží. Už proto, že jsme tak nešikovné. A tak jsem se rozhodla sehnat ty peníze jinak.

***

Po škole jsem, co nejrychleji, zamířila domů. Nikdo nebyl doma a já si ani nemohla sama odemknout. Klíče jsem ten den zřejmě nechala doma. Ani si neuvědomuji, kde jsem je naposledy viděla. Byly snad na stole? Nebo zapadly pod postel jako minule? Každopádně mi to bylo v tento okamžik na nic. Obešla jsem tedy dům. Mé okno v druhém patře bylo pootevřené – jaké štěstí. Vedle mého okna vedl komín, po kterém jsem docela často lozila. Především byl používán na večerní akce. Vylezla jsem až k oknu a s námahou se ho snažila co nejvíc otevřít. Po minutovém úsilí jsem konečně pronikla dovnitř. Svalila jsem se na podlahu a tváří se bouchla o okraj postele.

„Sakra“ vyštěkla jsem. Shodou okolností jsem se praštila do místa, kde make-up zakrýval můj monokl ze včerejška. Zvedla jsem se a hodila batoh pod pracovní stůl. Celý stůl se rázem otřásl. Tužky popadaly ze stolu a jejich zvuk se roztříštil po podlaze. V tuhle chvíli mi to bylo jedno. V hlavě mi uvízl jiný problém, mnohem závažnější a to, kde seženu peníze. Chvíli jsem přemýšlela a najednou mě napadl ten nejbláznivější nápad – ukradu peníze vlastní matce.

Každou chvílí se mohla máma vrátit z práce, ale já ty peníze musela získat. Je to pro mě smrtelně důležité. Vkradla jsem se potichu do ložnice a začala hledat v komodě. Jediné, co jsem zde našla, bylo oblečení a různé úřední listiny. Přesunula jsem se tedy ke skříni, ale znovu jsem byla neúspěšná. Zbývalo prohledat jen jednu věc, a to noční stolek. Otevřela jsem ho a okamžitě uviděla peněženku. Otevřela jsem ji a v ní našla úžasných 5 000 korun. Zaradovala jsem se a dala si peníze do zadní kapsy u riflí. Všechno dopadne tak jak má, pomyslela jsem si. Zavírala jsem pomalu peněženku, když z ní najednou vypadla fotka.

Byla to fotka táty. Pamatovala jsem si přesně, kdy byla pořízena – v den odjezdu na misi. Na sobě měl tmavě zelenou uniformu a holá hlava se mu tenkrát leskla v záři slunce. Už je to přesně 5 let, kdy jsem ho naposledy viděla. Zastesklo se mi a do očí se mi pomalu valily slzy. Svět se stal opět rozmazanějším než obvykle..

*Cvak* zavřely se za někým dveře. „Sakra, mamka!“ sykla jsem mezi zuby a rychle se snažila zasunout fotku do peněženky. V rychlosti jsem zavřela šuplík. Byla jsem už skoro na odchodu, dotýkala jsem se kliky, ale v tom jsem uslyšela hlasité *klap, klap, klap*. Máma už šla po schodech. Teď už jsem nemohla jen tak vyjít. V okamžiku jsem začala přemýšlet, kam se schovám. Nikde nebylo tolik místa, abych se tam mohla ukrýt. Nikde, kromě postele a tak jsem se schovala pod ní.. Do hlavy se mi pomalu valila krev..

Za malou chvíli vešla do pokoje. Byla strhaná prací. Její vlnité vlasy létaly na všechny světové strany. Zamířila k posteli a chvíli jen tak nehybně seděla. V tu chvíli mi srdce bušelo tak, že i hluchý by ho slyšel. Po pěti minutách se opět dala do pohybu. Začala si sundávat kalhoty. Když si je konečně sundala, začala chodit po místnosti. Hledala domácí oblečení. Převlékla se.

Cítila jsem se v bezpečí do chvíle, než jsem uviděla pavouka. Hnusného a chlupatého. Děsně jsem se jich štítila. Přibližoval se směrem ke mně, k mé ruce. Přitáhla jsem si ji víc k tělu, abych od něj byla co nejdál. Jeho chlupaté tělo se v zápětí opět přiblížilo. Na jazyku jsem cítila vyjeknutí.

Máma začal skládat pracovní oblečení úhledně do skříně. Pospěš si a vypadni konečně z pokoje, honilo se mi v hlavě. Dělalo se mi mdlo, protože pavouk už mi pomalu lozil po ruce. Odehnala bych ho, ale tím bych se prozradila. Uklidni se, jenom klid to zvládneš, myslela jsem pozitivně. V další minutě máma konečně odešla z pokoje, zřejmě si šla uvařit kafe. Jakmile za sebou zavřela dveře, smetla jsem ze sebe, v rychlosti blesku, obřího pavouka. Má ruka byla opět volná.

Vylezla jsem, z pod postele a mlčky se plížila ke dveřím. Zaposlouchala jsem se do zvuků, abych poznala, kde se máma nachází. Vřela voda – byla v kuchyni. Všechno bylo perfektní. Pomalu jsem pootevřela dveře a vyšla z ložnice. Co nejobratněji jsem za sebou zavřela a po špičkách běžela do svého pokoje.

- - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - -  - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - --

† Pokračování příště †

2 komentáře:

Dombabas řekl(a)...

Stále sa mi to páči viac. Je to fakt dobré. Len tak ďalej. O to viac má to baví čítať, že sama píšem poviedku (trošku podobnú). Už sa teším na ďalšiu časť :-)

Anonymní řekl(a)...

Konečně jsem si udělala čas a přečetla si další kapi :)
Je to vážně povedené, storky o ztracených smažkách na mizině jsou vždy kreativní xD Jsem vcelku zvědavá, jestli na to její máma přijde a jak to bude řešit :O
~ Slečna Postradatelná

Okomentovat

Za každý komentář jsem ráda, děkuji :)