Zatracení.01 - Všechno nelze zakrýt

1. Kapitola

„Glyn máš tu místo?“ řekl za mnou tlumený hlas. „Glyn? Slyšíš?“ ozvalo se zřetelněji. Stále jsem nevnímala. Měla jsem zavřené oči, poslouchala svůj dech a tlukot srdce. „Ty mě ignoruješ nebo co?“ promluvil na mě znovu. Ten hlas mi připadal povědomý, jako kdybych ho každý den někde slyšela, a přece jsem nevěděla, kdo to je. Pomalu jsem pootevřela oči. Skrz mé oči zářilo slunce. Záři slunce zastínil stín. Po chvíli se ze záhadného stínu vynořil Jayden. „Vnímáš mě?“ řekl opakovaně. Čekal na svolení už aspoň třicet sekund a já nebyla schopná nic říct. Znovu už se neptal a rovnou se posadil.

„Jsi v pohodě?“ zeptal se znepokojeně. Jeho hlas se mi roztříštil v hlavě na milion kousků. „Jo jasně“ vypravila jsem konečně ze sebe. „Nechtěl jsem nic říkat, ale vypadáš hrozně.“ vyhrkl. Zvedla jsem hlavu a pohlédla na něj. „Dík brácha, to jsi mě vážně potěšil.“ odpověděla jsem. „V kolik si šla spát? Máš kruhy pod očima.“ řekl potichu, když na mě soucitně pohlédl. „Netuším“ řekla jsem a rychle se otočila na druhou stranu. Podívala jsem se z okna a čekala, kdy se znovu začne vyptávat. Mlčel. Hodlala jsem se otočit, ale než jsem to stačila udělat, přistála mi jeho pěst na tváři. Bylo to sice jen jemné, ale mně se až do kosti rozlehla bolest. „Tak příště jdi spát brzy, ať nevypadáš ve škole jak zombie.“ řekl škádlivě. „Au“ zakřičela jsem, když mi jeho ruka přistála na tváři. „Co děláš? Sotva jsem se tě dotknul.“ řekl vyděšeně. Po tomto incidentu si mě začal prohlížet ještě důkladněji než předtím. „Proč máš na tváři tolik make-upu?“ zeptal se. Určitě si toho všimnul, je to nepřehlédnutelné – pomyslela jsem si. „Ty skrýváš monokla! Glyn, kde jsi k němu přišla?“ vyptával se zděšeně. „Nikde“ vyprskla jsem, „spadla jsem z postele.“ „To těžko, proč lžeš?“ řekl ublíženě. „ JD přestaň se vyptávat, je to snad můj problém ne?“ odsekla jsem a cítila, jak se mi žaludek začal svírat.

Autobus se rozjel. „Glynis, proč tohle děláš? Proč neustále všem lžeš? Každý, kdo tě zná, přece ví, jak to doopravdy bylo, jak jsi k němu přišla. A něco ti k tomu řeknu..“ nedopověděl, protože jsem ho přerušila: „Řekneš? Sakra co je ti do toho, vůbec nevíš, jak to bylo, tak se do toho nemíchej!“ Oba jsme na chvíli mlčeli, protože se po nás začali dívat lidi v autobuse. „Nechci vědět, jak si k němu přišla. Je mi to jedno. Jen ti chci říct, že by ses měla nad sebou zamyslet.“ dopověděl. Autobus začal zastavovat. Byli jsme už skoro před školou. „Neber ty drogy sestřičko, skončíš špatně.“ řekl sklesle a pomalu se začal zvedat, protože autobus zastavil. Bylo mi z toho zle, ale nemohla jsem s tím nic dělat. Jayden si hodil batoh na záda a z druhé strany si přehodil svou kytaru. Vypadal smutně a zamyšleně. Čekala jsem, až všichni odejdou. Pak jsem se zvedla a vystoupila taky.

Do školy jsem se pomalu plížila, přesně jak Jayden říkal, jako zombie. Od žaludku mi bylo zle. Ušla jsem pár kroků a přidala se i hlava. Jak ta mě ale bolela. Prošla jsem bránou a hlavními dveřmi. Konečně jsem se dokulhala ke své skříňce. Položila jsem batoh a začala hledat klíče. V první přihrádce nebyly a v druhé taky ne. Hledala jsem tedy v přihrádce, kde tahám všechny učebnice a sešity. Nikde nic. Nezbývalo nic jiného než jít do třídy s botami. Za chvíli mělo zvonit a tak jsem si musela pospíšit. Naše učitelka bývá docela přesná. V poslední lavici na mě čekala sousedka Abigail. Její vlasy byly jako vždy svázané do drdolu.

„Čau“ řekla nadšeně Abi. „ Čau“ odpověděla jsem. „Vypadáš hrozně“ podotkla. „Jo já vím, jsi už druhá, kdo mi to dneska řekl. Před chvílí tě předběhl JD.“ řekla jsem dotčeně. Vklouzla jsem do lavice a vytáhla svůj univerzální sešit. „Hmm.. Zase sis zapomněla klíče?“ zeptala se po chvíli. „Jo, vidíš ne?“sykla jsem. „Jsi dneska nějaká nabroušená Glyn“ odpoví Abi tiše. „To sis všimla správně. Po včerejší akci se mi udělal pěkný monokl.“ řekla jsem. Srdce se mi sevřelo a měla jsem trochu vlhké oči. Snad nebudu brečet. „Pitomý hlídač neměl tam co dělat!“ řekla Abi, „Neboj, dnes to určitě vyjde.“ Právě zvonilo na hodinu. „To taky doufám, začínám mít depku, že jsem už čtyři dny nic neměla“ odpověděla jsem rychle, protože učitelka vešla do třídy. 

- - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - -  - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - -

† Pokračování příště †

-- // další »

Všeobecné info

Misella